15 let věrnosti: Kapitán Jan Užek o házené, Baníku i touze vítězit

Pamatuješ si na svůj úplně první zápas za HCB? Jaké to bylo?
Pokud si dobře pamatuji, byl to Frýdek-Místek venku, vyhráli jsme těsným rozdílem. Já byl určitě nervózní a moc jsem toho ten zápas nenahrál. Ani si nepamatuji, jestli tam padl první gól.

Co tě tehdy přivedlo k házené a proč jsi zůstal tak dlouho?
K házené mě přivedl spolužák ze základní školy. Já začínal s fotbalem, docela brzo se staršími kluky, a chtěl jsem si házenou zkusit. Ta atmosféra mezi dětmi byla daleko lepší, a když pak byl výběr z přípravky do minižáků, doma jsem dostal ultimátum – buď házená, nebo fotbal. Pořád mě to baví, je to sport, který miluju. Celou kariéru mám kolem sebe skvělou partu lidí a to se pak každý den těšíte. Být profík je ta nejlepší práce.

Kdo měl na tvůj herní růst největší vliv?
Těžko říct, každý trenér mi něco dal do mé kariéry, ale i do života. Vypíchl bych paní Hajžmanovou, pana Hudečka, ale asi největší školu do života mi dal pan Laclavík. Dokázal s námi vždy mluvit o všem a na rovinu jako s chlapy, i když jsme jimi ještě nebyli. Jsem rád, že jsem mohl zažít takové trenéry.

Jak se podle tebe klub i samotná házená za tu dobu změnily?
Házená je dnes úplně jiný sport, než bývala kdysi. Rychlejší, dynamičtější, silovější. Když teď vidím, jak mladí hráči v 18 letech jsou připraveni fyzicky a pak doladí jenom psychiku, je to až neuvěřitelné, jak se ta doba posunula. Klade se už od mala velký důraz na taktiku a fyzickou sílu. Ano, i Baník prošel velkou proměnou. Když jsem byl kluk, Baník vyhrával tituly, hrál Ligu mistrů. Pak přišel úpadek, odešli zkušení hráči – a dnes, řekněme 8 let, je na obrovském vzestupu, jak po herní stránce, kdy sbíráme tituly, tak věřím, že i mládež půjde neustále nahoru. Změnilo se zázemí, máme výborné PR, které dokáže Baník náležitě prodat na sociálních sítích. Jsem pyšný, že můžu v tuhle dobu reprezentovat právě tenhle klub.

Byl nějaký moment, kdy jsi uvažoval o změně dresu?
Jako každý sportovec, který myslí na ty nejvyšší cíle, tak ano – byl moment, kdy jsem chtěl odejít do zahraničí. Přišlo zranění a vše krachlo. Baník se ke mně zachoval v té době skvěle a já jim to chtěl splatit, jak jen to šlo. A přišla právě doba vítězství.

Co pro tebe znamená nosit kapitánskou pásku?
Je to nesmírná čest, zároveň závazek – být kapitánem tak velkého klubu v Česku. Jsem na sebe pyšný, ale bez kluků z týmu bych tím určitě nebyl. Velké díky patří právě jim.

Jak bys popsal současný tým HCB Karviná?
Jedna velká rodina. Nemyslím tím jen úzký kruh hráčů, ale realizační tým a zázemí klubu. Vidíme se všichni každý den, každý den si prokazujeme respekt a úctu. Pomáháme si i mimo hřiště, jak jen to jde. Je to opravdu krásný vztah.

Cítíš silné klubové hodnoty i mezi mladšími hráči?
Určitě. Každý, kdo přijde a pozná, jak to tady funguje, se rychle na tu vlnu dostane – a pak už z ní nesleze.

Co dělá Karvinou jedinečnou v porovnání s jinými týmy?
Jak už jsem řekl – jsme si strašně blízcí. Karviná není velké město, každý to má k jinému spoluhráči pět minut. Je skvělá mentalita v šatně, každý se dokáže bavit s každým, nehledě na věk. Atmosféra v hale i mimo ni dělá hodně – a tady je vždy skvělá.

Co tě motivuje každý rok pokračovat dál?
Vždy se snažím být v něčem lepší než loni. To, jestli se to podaří, je druhá věc. Vždy chci vyhrát – a to je ten hlavní motor. Ten hlad po dalších titulech je velký a vím, že nejsem sám – mají ho všichni v klubu.

Přemýšlíš už o kariéře po aktivním hraní?
Určitě mám nějaké myšlenky a plány, ale věřím, že ještě chvíli tady se všemi budu.

Máš nějaký oblíbený moment s fanoušky, na který nikdy nezapomeneš?
Těch momentů je více. Ale nejsilnější byl asi první titul, kdy nás do Plzně jelo podpořit opravdu velké množství fanoušků. Přímo v hale to byla obrovská euforie. Ale pár dní poté bylo pódium na náměstí, kde se sešly všechny rodiny, známí i fanoušci. Bylo tam spousta lidí a bylo krásně vidět, že si Karviná znovu užívá házenou – a znovu jí žije.