”Házená je nejlepší kolektivní sport” říká Domonik Solák

Dominiku, jste odchovanec Karviné nebo se Vaše začátky odehrály někde jinde?

S házenou jsem jako malý začal v Orlové. Hrál jsem ji, potom jsem na nějakou dobu přestal a rok jsem hrál hokej. Teď si myslím, že to byla asi pro mě brzda. Nicméně po roce jsem se k házené vrátil, hlavně díky babičce, kterou mám hodně rád. Ta vždycky poctivě sleduje regionální noviny a v době, kdy jsem skončil s házenou, viděla v novinách článek od paní Hajžmanové, že v Karviné hledají nové talenty a tak to řekla mamce a pak mě do Karviné poslaly. A udělaly dobře.

Takže do Karviné jste přišel kdy? 

Nastoupil jsem do starších žáků, kde mě trénovala právě paní Hajžmanová. A od té doby jsem prošel i oběma dorosty až se mi podařilo prosadit i do A týmu mužů. Musím říct, že všichni trenéři mládeže v Karviné to dělají opravdu dobře a kvalitně mě připravili na to, že se mi do toho kádru mužů podařilo prosadit. Než jsem nastoupil za A tým HCB, tak jsem odehrál ještě pás zápasů za Olomouc. A nyní jsem dokonce nakoukl i do reprezentace a za tu šanci jsem moc vděčný. 

Kdybyste měl přece jen říct, kdo tě z trenérů nejvíce ovlivnil?

To opravdu nejde. Možná když o tom přemýšlím, tak asi měl největší vliv na mě pan Láclavík v mladším dorostu, ale to mohlo být právě mým věkem. Mladší dorost je podle mě takovým tím zlomem, kdy se láme hodně věcí. A potom ještě bych rád vzpomenul pana  Godála, který mě ve starším dorostu vzal k házené zpátky. Měl jsem totiž v pubertě takové období, kdy jsem házené chtěl nechat a on mě mi dal zase šanci se vrátit. Takže vlastně všichni trenéři se na mě určitě hodně podepsali. 

Je něco co byste třeba vzkázal nynějším dětem, kteří by chtěli házenou hrát? Dá se popsat to, proč dělat právě házenou?

Myslím, že všechny děti by měly sportovat. Určitě bych každému doporučil házenou. Je to krásný, tvrdý, ale férový a myslím, že je to nejlepší kolektivní sport vůbec. Rozvíjí vás po všech stránkách. V kolektivu se zažije spoustu legrace a spoustu euforie. Naučíte se nějakému rytmu, odpovědnosti a disciplíně. A v neposlední řadě je to, že když sportujete naplno, tak nemáte prostor se někde jen tak flákat po sídlišti a čas trávíte spíše s ostatními na hale při tréninku nebo zápase. Ty zážitky pak ve Vás určitě budou po celý život.

Pojďme teď k současnosti. Z hlediště to vypadá, jako byste se rozjížděli trošku pomaleji, než to bylo loni. Je to tak?

Z hlediska bodů máme letos hodně podařený začátek sezóny. I loni totiž byly nějaké ztráty. Ale co se týče samotné hry, tak asi máte pravdu. Začali jsme trochu "kostrbatě" ale teď se to pomalu ale jistě zlepšuje. Možná ještě nejsme v takové herní pohodě jako bychom chtěli, zbytečně jsme někde ztratili body a i vítězné zápasy byly takové upracované ale každým zápasem je to lepší a třeba v zápase s Duklou už jsme se blížili tomu, co bychom chtěli hrát. Přesto že máme marodku tak náš herní projev už byl lepší než v těch zápasech předtím. Výhra s Duklou byla velmi důležitá i pro naši psychiku. Takže i když ještě nejsme úplně spokojeni, tak myslím, že jsme na dobré cestě. 

Ještě bych se rád zastavil u Challenge Cupu. Co říkáte na los?

Poté co jsme přešli přes izraelský Holon, tak jsme dostali srbský RK Železničar Niš. A to bude podstatně těžší soupeř. Když se podíváme do osudí, tak se tam asi dali najít trochu lehčí soupeři. Ale na druhou stranu je to evropský pohár a nedá se čekat, že dostanete nějakého slabého soupeře. Všichni cítíme, že to bude složitější než s Holonem. Niš ještě loni hrála SEHA ligu a má spoustu mezinárodních zkušeností. Začínáme prvním zápasem v Srbsku. Musíme uhrát slušný výsledek a věřím, že v Karviné přijde plná hala a pomůže nám k postupu. Nebojíme se, už jsme i loni ukázali, že jsme schopni hrát dobré zápasy s těžkým soupeřem.

Nyní probíhá reprezentační sraz, na který jste byl nominován. Co se přihodilo, že jste nakonec nemohl odjet?

Bohužel jsem si v zápase s Duklou natrhl triceps, a i když jsem moc chtěl jet, tak jsem se po dohodě s fyzioterapeuty a s lékařem nakonec musel z akce omluvit. Já to chtěl zkusit, ale nakonec jsem musel uznat, že nějak to lámat na sílu by se mi mohlo později vymstít. Klidně bych mohl nakonec mít nějaké chronické problémy a to by bylo moc špatné. A tak využiju reprezentační přestávku k vyléčení, abych byl připravený na ligu a třeba i na další reprezentační sraz, který bude v prosinci. A ten je poslední před Eurem a dostat se na takovou vrcholnou akci je velkým snem asi každého sportovce.

Na reprezentačních srazech máte příležitost trénovat a hrát s hráči, kteří mají spoustu zkušeností z házené v Evropě nebo reprezentaci. Pomáhá Vám to nějak k dalšímu růstu?

Určitě ano. Můžu tam být s hráči, jako je třeba Pavel Horák, Ondra Zdráhala nebo Martin Galia, na které jsem se chodíval v Karviné kdysi dívat. Ti kluci hrají právem venku a je to pro mě neskutečná zkušenost, že mohu být na palubovce s nimi. Pořád je co se učit. Z každého toho tréninku se snažím odnést si co nejvíc a třeba to přenést i pak do klubu a co nejvíce mu pak pomoct.  

 Měl jste kdysi nějaký konkrétní vzor, nějakého hráče, ke kterému bys nějak vzhlížel?

To snad ani ne. Mně se strašně od malička líbila házená jako sport, jako celek. Takže nebyl asi nikdo takový, kdo by mě zaujal jako jednotlivec.  Je to kolektivní sport.